Asie očima Středoevropanky – 1. díl

Když jsme putovali Asií, byla jsem v tranzu. Zážitků bylo tolik, že se do mě ani nevešly a já plánovala napsat reportáž. Chtěla jsem to kouzlo nějak zvěčnit. Už víc jak měsíc jsem zpátky v realitě a vůbec jsem netušila, jak těžké bude začít. Asie je totiž tak obrovská, jiná a pestrá, že není možné ji za 3 týdny nijak uchopit.

Bojím se, no a co?

Bičována obavami z neznáma jsem se na cestu připravovala dost důkladně. Nemyslím tím letenky, ubytování a program, o to se starali naši starší kluci (ti se do Asie chystali už potřetí). Mám na mysli věci praktické – oblečení, hygienu a hlavně lékárničku. No, a taky můj strach z létání. Během těhotenství s juniorem jsem při návratu z dovolené chtěla za letu opustit letadlo a od té doby, celých 18 let, do něj už nevlezla. Pomalými, cílevědomými krůčky krátkých letů po Evropě jsem však ostny strachu pomalu obrušovala.

Na cestu, k velkému pobavení hochů, jsem nás vybavila dezinfekčními gely a ubrousky, probiotiky, antibiotiky, antialergiky, kortikoidy, všemožnými léky na průjem, očními kapkami a léky na bolest, adrenalinovým perem (manžel kdysi zkolaboval po žihadle), přírodním repelentem, padesátkou opalováky, náplastmi, obinadly, sterilními čtverečky… Po vzoru rčení „štěstí přeje připraveným“ jsem nenechala nic náhodě a přibalila i lahvičku levandulové esence, protože tu prostě tahám s sebou všude a Bachovu krizovou esenci v podobě kapek a bonbónů pro případ, že bych chtěla z letadla za letu opět vystoupit 🙂 Čekalo nás totiž celkem 8 přeletů!

60 hodin beze spánku

Tohle mi bylo fakt jasný. Když se něco děje, moje hlava funguje jako turbo větrák. Prostě běží a běží a nedokáže vypnout. Noc před odletem jel můj větrák na plné obrátky – zabaleno… máme pasy? Všechny léky? Boty? Plavky? Náhradní brýle. Kabely, nabíječky, foťák, … Jsou v palubním batůžku nebo v kufru? A co Bachovky? Ty musím mít URČITĚ u sebe! Kytky zalitý, uklizeno, je voda venku vypnutá? – mohlo by mrznout. Dopis! Napsat babičce ještě itenerář, co a jak (bude hlídat dům a kočku). Budeme snídat nebo se najíme až na letišti? 3 hodiny ráno! No, super, tak to už nemá cenu spát, v 5 vstáváme…

Pomoc! Kafe!! Infúzí přímo do žíly! Bylo mi jasný, že nezamhouřím oka ani v letadle a zcela pravidelně neusínám ani 1. noc v cizím prostředí. Joo, znám se!

Přátelé, stal se zázrak! První polovina cesty do Doha úplná pohoda. Katarské aerolinky, to je vážně pecka! Letušky hezký jako panenky (škoda, že nejsem chlap), příjemný, jídlo bezva, obrazovka na sedačce super! A katarské letiště je prostě jako z pohádky.

2 a půl hodinky na přestup na druhé letadlo, směr Srí Lanka, byly velkorysé. Přesedli jsme tentokrát do většího a cesta byla ještě o fous luxusnější. Adrenalin proudil v žilách a o nějakém spánku nemohla být řeč.

Když jsme po 3. hodině ráno místního času dorazili do Negomba, už nás netrpělivě vyhlížel řidič. Náš první soukromý řidič v životě, který nás měl odvézt do našeho prvního „homestay“ v Sigiriya.

Ty necelé 4 hodiny, co trvala jízda, jsem pochopitelně oka nezamhouřila. Kdo zažil dopravu na Srí Lance, pochopí. Po příjezdu do homestay bych za postel dala království. Mládež však prohlásila, že spát se rozhodně nejde. Za prvé se tím vyhneme jet legu a za druhé je málo času a bodů zájmu moc.

Asi tak za 3 hodiny jsem s jazykem na vestě, při 33st. a 80% vlhkosti, stoupala na Pidurangalu. Přiznám se, že jsem nedosáhla vrcholu. Vydrápat se na poslední kus skály, která byla „o hlavu“ vyšší než já, jsem prostě vzdala. Zarytě jsem seděla na balvanu pod ní a hanba mě fackovala. Čekajíc, až se chlapci pokochají panoramaty jsem sledovala, jak se na skálu drápají bosí důchodci a školáci a v žabkách.

Únava už byla znát na každém z nás, ale výzva, že dáme ještě sloní safari, které bychom jinak už nestihli, byla velká. Za pár minut jsme lezli do otevřeného džípu, který už taky jevil známky značné únavy (naštěstí řidič se zdál v dobré kondici) a vyrazili.

Safari bylo dost daleko za městem, nicméně o odpočinku cestou nemohla být řeč. Prosezené sedačky mě sesuly při sebemenším poskočení auta na kolena. Následný terén v parku připomínal poctivý tankodrom, a to jak v počtu převýšení, tak hlubokým bahnem. Sem tam v něm nějaké auto uvízlo, naše nevyjímaje. Ovšem tohle všechno stálo za to! Já prostě slony miluju.

Po návratu do homestay jsem zažila další své POPRVÉ. Usnula jsem 1. noc v cizí posteli. Ani nevím, jestli jsem došla do koupelny. Pamatuju si jak lehám na lůžko s myšlenkou popřát Dušanovi dobrou noc a soukám ze sebe sotva slyšitelné „bee…“

Příště se podělím třeba o zážitek z první restaurace…

Miriam

Vaření je pro mě koníček a zábava. I když preferuji jídla lehká a moderní, čerpám také z pokladnice našich předků. Bude mi potěšením, pokud některý z receptů od našeho rodinného stolu vyzkoušíte a i u vás také bude Snědeno s chutí ?