Asie očima Středoevropanky – 2. díl
V minulém díle jsem slíbila nahlédnout pod pokličku srílanských restaurací. Kluci byli na naši dovolenou naprosto dokonale připraveni. Ať se jednalo o ubytování, přepravu anebo restaurace. A taky přesně věděli, co chceme navštívit. Zkrátka předem vše naplánovali a ověřili na recenzích. A na recenze si místní hodně potrpí. Úplně všude mají vylepené samolepky s hodnocením z Tripadvisoru nebo Googlu.
Měli jsme za sebou dlouhý let a dlouhou cestu autem z letiště do vnitrozemí, do naší první destinace. V plánu bylo vyšplhat na Pidurangalu, což je stolová hora nedaleko známé posvátné hory Sigiriyi, s malým nenápadným chrámem s ležícím Buddhou.
Naše žaludky si žádaly příděl ranního jídla, a tak vedla naše první cesta pochopitelně na snídani. Díky výborným hodnocením jsme vyrazili do nedaleké vyhlášené restaurace. Bylo to kousek pěšky. Ocitli jsme se ve vnitrozemí, kde jsme byli za totalní exoty a nadějí, že z nás místní něco trhnou.
Byli jsme tu první den a já se ještě dost ostýchala fotit. Teď mě to mrzí, nemám zvěčněnou místní business street. Prašnou silničku s několika provozovnami. Zmateně jsme se rozhlíželi a pátrali po vyhlášené restauraci. Kromě přístřešku zbouchaného z papundeklu, vlnitého plechu a rezavých mříží jsme nic, co by restauraci apoň vzdáleně připomínalo, neviděli. Místní obchodníci se fakt snažili vnutit nám jakékoliv zboží a my se snažili setřást majitele „bistra“, který za námi klusal a tvrdil, že žádná jiná restaurace široko daleko není. Neochvějně jsme kráčeli dál, až jsme po pár desítkách metrů skončili v džungli.
Nezbývalo než se vrátit. Restauratér nás vítal s vítězoslavným širokým úsměvem a větou, že nám to říkal. Zasedli jsme na plastové židličky ke stolku vedle silnice a objednali lokální snídani. Bála jsem se podívat skrz mříže do útrob stánku, kde pro nás jídlo chystal. V duchu mi běžela myšlenka, co tady proboha dělám a jak tohle můžu přežít. Rezignovaně jsem z batůžku vylovila dezinfekční gel a namazala si ruce.
Za chvilku se na stole před námi kupily lákavě vypadající laskominy. Majitel co chvíli odjížděl na motorce a vracel se s dalšími a dalšími surovinami. Mačetou nám otevřel čerstvé kokosové ořechy a pak si s rukama založenýma před sebou stoupl kousek od stolu. Sledoval jak nám chutná, připraven okamžitě plnit jakékoliv naše přání. Pro našince celkem nezvyklé. Jídlo bylo fantastické, čerstvé, na čistých talířích. Ze střechy na nás co chvíli jukla opice. Zaplatili jsme sakum prdum 225 Kč a vyrazili pěšky směr Pidurangala.
Cestou jsem se držela Dušana jako klíště, protože kolem nás běhaly opice a toulaví psi. Kolem silnice rostlo bezpočet termitišť a vzduch se hemžil miliony motýlů. Srdce Středoevropanky bušilo strachy jako o závod a já se nepřestala sama sebe ptát, proč zrovna Srí Lanka.
Příště se dozvíte, jak jsem se sápala na Sigiriyu….
