Zrno. Zrnko. Mouka. Voda. Sůl. Ruce.
Manžel už mě zná jako své boty a ví, čím mi udělat radost. Dostávám zážitky. Tentokrát jsem pod stromečkem našla mimo jiné voucher na prohlídku pekárny Zrno zrnko v pražských Nuslích se snídaní pro dva.
Na prohlídku jsme se těšili několik týdnů.
Jak začalo klíčit Zrno zrnko
Nejdřív jsme si u šálku dobré kávy poslechli příběh jednoho ze spolumajitelů pekárny, jak vlastně celé Zrno zrnko vzniklo.
Nedokončil studium, uměl anglicky, jeho kamarád německy, tak otevřeli jazykovou školu. Dařilo se jim. V portfoliu měli kolem 400 firemních klientů. Přesto se rozhodli firmu prodat. Tušili, že nebude dlouho trvat a běžné texty si přeložíme během pár vteřin v mobilu.
Rok přemýšleli, co dál. Nakonec se rozhodli vybudovat řemeslnou pekárnu. K té pak postupně vznikaly další a další kavárny. Dnes jich mají jedenáct.
Poslouchala jsem ten příběh a říkala si, že prostě obdivuju lidi, kteří vidí za obzor a nebojí se posouvat ani začínat znova.
Tam, kde pořád rozhodují ruce
Po spolumajiteli se nás ujal šéf pekárenské směny.
Měli jsme štěstí, že jsme na prohlídce byli sami, a tak se nám mohl věnovat naplno. Provedl nás celým provozem, trpělivě odpovídal na všechny naše všetečné otázky a bylo vidět, že má svoji práci rád.
Předpokládali jsme, že pekárna bude plná strojů a výrobních linek.
Omyl.
Jediné stroje, které jsme viděli, byl velký robot, dělička a vyvalovačka těsta. Teda pokud nepočítám kynárnu, lednice a pece. Tím technika končí.
Všechno ostatní už je v lidských rukách.
Koláče, pekanové pletence, croissanty i chleba. Všechno se plní, zavinuje, překládá a motá ručně.
Kdo někdy dělal kváskový chléb nebo kynuté, listové či plundrové těsto, ví, kolik práce a času se za tím skrývá.
Miluju kynuté těsto. Tu jeho hebkost a poddajnost. Takže když mi pekař uloupnul kousek čerstvě zadělaného těsta, na který jsem si mohla sáhnout, vrněla jsem blahem.
Pec na chleba zrovna nejela. Bochníky odpočívaly v ošatkách a čekaly na svůj čas. Zato se právě pekly bábovky a prostorem se linula vůně másla.
Zaujalo nás, jak tam všechno fungovalo. V klidu. Bez stresu. Každý měl svoji práci a všichni dohromady fungovali jako dobře namazaný stroj.
Chleba, který to do mrazáku nestih‘
Po prohlídce nás čekala snídaně. Šťavnaté koláče, výborná káva od Dos Mundos a rozpečený plněný ikonický chleba Čtyřka.
Protože nás ale nejvíc zaujal ořechový chleba, koupili jsme si jeden domů.
Plán byl jasný – část sníme, část nakrájíme do mrazáku.
No… Do mrazáku to nestih‘.
A jestli vás stejně jako nás zajímá, proč se jejich hlavní chleba jmenuje Čtyřka, je to děsně easy: Praha 4 a čtvrtý pokus.
Domů jsme odjížděli nejen s ořechovým chlebem, ale i s obrovským respektem k něčemu tak obyčejnému jako chleba.
